1. Dávná legenda
– Na třech potrhaných útržcích pergamenu je zapsána jakási legenda. Možná je celá, možná se jedná jen o její část. Starobylé písmo je už hodně vybledlé, k jeho snazšímu čtení bude možná lepší nasadit si kouzelný cvikr. –
– S kouzelným cvikrem na nose je čtení starobylého písma bezproblémové. –
Slyšel jsem příběh větrem hnaný
přes horské štíty i údolím,
jsi-li čaroděj bez bázně, hany,
rád ti ho nyní vypovím.
S nadějí kráčel mág cestou vpřed,
objevit chtěl zdroj čar prastarých,
směřoval k místu, kde vichr a led
po pláni metou jen zmrzlý sníh.
O samotě tam zlé chvíle prožil,
mráz štípal ho krutě do kůže,
poslední síly do kroků vložil,
ač myslel, že víc už nezmůže.
Když vysílen padl vprostřed pláně,
jež tvoří známý severní pól,
hvězdný třpyt mu pohladil skráně,
polární záře ztišila bol.
Nevěda, kolik uběhlo času,
ucítil zvláštní žár znenadání,
překvapen zjistil, že v modrém jasu
se nad ním půvabná hvězda sklání.
Promluvit chtěl, leč oněměl zřejmě,
z úst jeho nevyšla hláska,
zpěv hvězdy vyzval ho: „Následuj mě
do míst, kdež magie praská.“
Vesmírem pluli až na kraj bytí,
kde končívá nejdelší ze všech cest,
osm planet se u hvězdy třpytí
vzdávajíce svorně mágovi čest.
Přetěžké je lidskými slovy
popsat, co čaroděj prožíval,
když od hvězdy až k poutníkovi
rej zářících planet tancoval.
„Jsem Nefersei a vítám tě tu,
stejně tak mých dětí skupina.
Každé z nich beztvarost proklíná,
dáš, prosím, vzor našemu světu?“
„Jak mohl bych kouzlo takové
jen pouhým svým přáním vykonat?“
čaroděj začal se vskutku bát:
„Vždyť znám jen, co jiní mágové…“
„V nás všech koluje stejná síla,“
odvětila hvězda s úsměvem,
„buď mé rodině přítelem,
by skrz tvou duši se proměnila.“
Mág jednal, jak Nefersei si přála,
planety do dlaní bral zvědavě,
nevšímal si, že víc modravě
mu kůže znenadání plála.
První mu skočila do dlaně
Belugestee, a Ufilis s ní.
Elittia s Ekronem bez ptaní,
do řady vpluli hned za ně.
Nakonec Anim s Rinndamirem
nahradili Valurf a Tanakim.
Kouzelník jásal: „Už vím, co s tím!
Řádem je spojím, protknu mírem.“
Z jeho rukou vznesla se modravě
třpytivá, čistá energie,
planety následují ji čile,
řád zavládl v celé soustavě.
Ve čtvero kruzích se vznášejí,
osm planet, čtyři dvojice,
u některých věrné měsíce,
vprostřed soustavy hvězda její.
Nekonečnost spojená v pevný řád,
ve vzájemné shodě protiklady,
věčný pohyb bez jediné vady,
mág cítil se okouzlen a rád.
V ruce své ucítil chladného cosi,
kovový model soustavy,
který mu vždycky napoví,
že i čirá magie řád mít musí.
Jak ze sna procitl, v dlani model
devíti těles magický,
našel, co hledal, a to, co viděl,
zklidní vír kouzel navždycky.
S vděčností v srdci vydal se domů,
kde divoká magie vířila,
moc astrolábu pomohla k tomu,
by nezkrotná síla se ztišila.
Znamení do stěny vtesané
ztratí se jednou v ruinách zdí,
magie planet však zůstane,
ukrytá před zraky nad námi bdí.
Ptáš se, kam astroláb ztratil se?
Kdož ví, snad pod sněhem leží.
Možná že někdo zas vydá se
hledat jej tam, kde sever ho střeží.
2. Magická planetární soustava
Nikdy nebyl snílkem a v žádném případě nevěřil na zázraky. A přesto se právě on plahočil závějemi za nějakým divem a skrz zuby cedil tiché nadávky. Stěžoval si na celý svět, na všechny, kteří jej vyslali do severní pustiny plné ledu a chladu, a to jen kvůli pochybné legendě naškrábané na cáru vybledlého pergamenu.
„Prý magický astroláb, taková blbost!“ zavrčel, když poklekl na místě, kde se ta věc měla nacházet. Použít kouzla by se mu na místě tak mocně protkaném syrovou magií nemuselo vyplatit, a tak hrabal ve sněhu jen rukama. Jakmile spatřil průsvitný kámen, nadzvedl ho a šmátral v prostoře pod ním, i když nevěřil, že tam něco najde. Jeho zkřehlé prsty ale cosi nahmataly. Sevřel to a vytáhl na denní světlo.
Pohlédl na předmět s lehkým opovržením. Neměl by být astroláb větší? Ta malá věcička z podivného kovu se podobala spíš hračce než astronomické pomůcce. No samozřejmě, vyslali ho na tu příšernou výpravu jen z legrace! Až se vrátí, vytmaví jim to!
Chtěl předmět v rozčilení odhodit, jeho pozornost však upoutaly drobné částečky, které v modelu kroužily. Vždyť se ještě před chviličkou nehýbaly!
„Ukrýváš něco, anebo jsem tě hledal zbytečně?“ zašeptal a přiblížil si astroláb těsně k obličeji. Zatoužil vědět víc, pochopit cizí tajemství…
Najednou země pod jeho nohama zmizela, přestože stále něco cítil. Běloba se proměnila v inkoustovou čerň s několika zářivými tečkami a on byl náhle… jinde. Co se s ním stalo?
„Co jsi to provedla?“ zeptal se zděšeně věci ve svých rukou. Neodpověděla ani tehdy, když s ní nešetrně zatřepal. Po chvíli však zaslechl jemný šepot, který vycházel z hvězdy v srdci astrolábu.
„Tvá přání splynula s mou prastarou magií. Nechávám tě prohlédnout, abys viděl, co musíš. Abys mohl poznat moc magie,“ pronesl jemný hlas.
„Kdo nebo co jsi?“
„Nefersei,“ odvětil ten hlas. „Hvězda, matka planet a ta největší z největších. Skrze astroláb mohu promlouvat, jeho srdce je mým vypodobením a prostředníkem.“
Muž se zamyslel nad absurditou toho tvrzení. Něco takového přece nemohlo být možné. „Co je to za jméno, Nefersei? A jak to, že můžeš mluvit? Vždyť hvězdy mluvit nedokáží, nejsou živé. Je to snad nějaký žert?“
„Nevím, co je to žert. Pokusím se ti ale vše vysvětlit. Život nám, mně i mým dětem, vdechla syrová magie, jež vším prostupuje. Náš původ je stejně jako tvůj na planetě Zemi. Právě tam se narodilo devět mocných čarodějů, jejichž výjimečné charaktery poneseme navěky ve svých jménech a podobách.
Jsem Nefersei a symbolizuji počátek. Mým lidským vzorem byla Sefrenie z Ylary, legendární čarodějka, tvůrkyně magického hradu, která pomohla dát kouzelníkům domov a jejich životům smysl. Jmény nás obou se proplétají tatáž písmena. Jsem tmelem celé soustavy a pochopením pro protiklady, které se v ní nacházejí.“
Muž zaujatě poslouchal. Trochu ho polekalo, když na kůži ucítil příval tepla. Vzhlédl od astrolábu, ze kterého viděl ve tmě pouze obrysy, a s překvapením se zahleděl na obří hvězdu, jež se vedle něj vznášela. Nikdy nezažil úchvatnější pohled! Majestátní modrá hvězda se pyšnila těmi nejnádhernějšími odstíny své barvy. Byla děsivá a zároveň překrásná, plná života a naděje.
„Jsem pro kouzelníky vzorem. Vnáším do jejich životů lidskost a pomáhám jim najít jejich lepší já,“ pronesl hlas.
Vtom se výhled změnil. „Nyní si prohlédni mé svěřence, střety osobností, které tvoří vyváženost života. Jako první Belugestee a Ufilia. První je planetou citů, zejména lásky a vřelosti, druhá planetou boje. Inspirací pro jejich jména a podoby byli kouzelníci, bez kterých by hrad nebyl úplný, Betelgeuse a Filius. Cožpak by mohl existovat bez vřelých citů, a cožpak by mohl být bez válečníka, který by křehké city bránil stejně hrdě jako kamenné zdi? Láskyplnost a bojovnost se k sobě příliš nehodí, a přesto mě tyto planety obíhají společně, připomínají důležitost obou těchto vlastností.“
Jako první si muž prohlédl rudou kouli poznamenanou šrámy, památkami na vleklé boje. Obklopoval ji prstenec tvořený magickým ohněm.
„To je Ufilis. Jeho štít je obranou i zbraní. Jeho zuřivosti a neohroženosti se v boji nikdo nevyrovná. Dokud bude bdít na obloze, světu kouzel se nemůže stát nic zlého. Je ochráncem, zdrojem odvahy a povzbuzení, zosobněnou bojovností a nezdolností. Připomíná, že vzdát se je pouze jednou z možností, že můžeme také bojovat a zvítězit.“
Ufilis zmizel v dálce a nahradila jej Belugestee. Drobnější planeta byla zvláštním způsobem něžná a uklidňující, laskavá. Zdobily ji květiny a muži se zdálo, že na jejím povrchu pobíhají nějací tvorové. Rysy planety mu vzdáleně připomínaly starostlivou kočičí mámu. Jako lehký závoj ji obtáčela mléčná dráha, symbol jemnosti.
„A co ona?“ zeptal se, ačkoliv to vlastně věděl. „Čím je zvláštní?“
„Je vřelým citem, bez kterého nemůžeme přežít. Život by bez něj byl pochmurný. Na hradě je jejím vzorem Betelgeuse, vstřícná a plná něhy, kterou dělí mezi své svěřence bez rozdílu. Belugestee bdí nad kladnými pocity a dodává lidem důvod, proč žít. Je základem magie i života a podporuje náklonnost a lásku. Pomáhá kouzelníkům v hledání jejich vlastního štěstí a zázemí.“
Planeta se vzdálila a muž tiše zalitoval. Jeho oči však ihned zaujala dvě další vesmírná tělesa.
„Přilétají se ti představit Elittia a Ekron,“ oznámila hvězda. „Elittia je planetou léčitelů, symbolizuje uzdravení. Ekron je jejím divokým a chaotickým bratrem, nad jehož oběťmi Elittia často bdí.“
Planety připadaly muži rozdílné jako den a noc. Elittia byla jemně a sladce zelená jako čerstvá jarní tráva, porostlá květinami a protínaná pouze zurčícími potůčky a hlubokými jezery. Zato Ekron vzbuzoval hrůzu již svým zeleným oblakem z plynů. Jeho temně zelená barva navíc dodávala nepřístupným horám na jeho povrchu na nebezpečnosti a tornáda, která připomínala spíš oči lebky, než že by patřila planetě, se zdála být postrachem všeho živého.
„Elittiiným vzorem byla na hradě léčitelka Letitia, laskavá a usměvavá. Její planeta je symbolem ochoty, laskavosti, podpory a klidu. Vnáší do života kouzelníků naději na uzdravení a vyřešení veškerých problémů, symbolizuje pomoc a útočiště. Myslím, že právě na ni by ses měl obrátit, pokud budeš ztracený, nešťastný či zraněný, ať už na těle, nebo na duši.
Ekronovým vzorem byl Nekro, osobnost budící hrůzu. Má ty temnější vlastnosti, bez kterých žádná soustava nemůže být. Děsí svým vzezřením, ctižádostí, kritičností, neústupností i pýchou. Je nepoddajný a nevzdává se, nikomu a nikdy. Vyvažuje soustavu a poukazuje na fakt, že každá věc má i svoji temnou stránku.“
„A co může taková planeta přinášet?“ podivil se kouzelník.
„Schopnost se vzbouřit, postavit se okolí a třeba se i smířit s nějakou horší stránkou,“ odvětila Nefersei. „Nyní se seznam s Anim a Rinndamirem.“
Překrásná Anim se přiblížila jako první. Připomněla muži duhovou kuličku, kterou v dětství míval. Její barvy vířily v úchvatné spirále a kolem ní kroužil drobný měsíc ve tvaru štětce. I druhá planeta měla měsíc, tentokrát ve tvaru kachničky. Tím však její hravost končila. Z části ji tvořil stříbřitý oceán moudrosti, jenž omýval ostré útesy kontinentů autority a moci. Brousil je a udržoval stále ve střehu.
„Anim je planetou kouzelnice Niam. Symbolizuje krásu a nadání, zastupuje umění. Patří k ní tvořivost a estetično, bez kterých by se svět neobešel. Dává mu půvab, jenž přivábí zraky kouzelníků. Anim lidem pomáhá poznat vlastní vkus a objevit jejich estetické cítění. Co myslíš, čím by byl svět, kdybychom v sobě to vše nemohli najít a krása neexistovala?“
Kouzelník jen pokrčil rameny a ještě chvíli planetu obdivoval.
„Rinndamir je naopak planetou moudrosti, zodpovědnosti a důvěryhodnosti. Představuje skálu, pevný pilíř, o který se může kdokoli opřít, a je také tím, kdo na sobě nese největší břímě. Jeho vzorem byl dlouholetý ředitel Nimrandir. Tato planeta vnáší do životů kouzelníků uvědomění a zodpovědnost. Učí je věci řešit a neodkládat, přijímat své povinnosti a neuhýbat před nimi. Symbolizuje také autoritu. Ani hravost mu nechybí, měsíc ve tvaru kachničky rozptyluje chmury s oblačností a činí jej více lidským.“
„Co je to? Hrad?“ zeptal se muž náhle, oči rozšířené údivem. Sledoval planetu podobnou budovám ze Země, avšak mnohem krásnější.
„Vzdušný zámek,“ opravila ho Nefersei. „Výjimečná planeta, jménem i charakterem. Nazývá se Valurf podle přetvořeného jména pro vlkodlaka, skotského Varulv. Mezi kouzelníky žil napůl člověk a napůl vlk s magickým jménem John Werewolf, jenž dokázal tvořit svou fantazií skutečné vzdušné zámky. Planeta inspiruje mladé umělce svými schopnostmi a pracovitostí, vzbuzuje obdiv a přináší ty nejkrásnější sny plné tajemství. Valurf předává kouzelníkům představivost, schopnost obdivovat krásu magie a um přetvářet ji do vlastních představ.
Valurf je tou nejnevyzpytatelnější planetou ze všech. Kdo ví, kam ho jeho nápady zanesou? Dokonce i jeho oběžná dráha se čas od času mění, v závislosti na fantazii.“
„Je poslední ze všech?“
„Nikoliv. Ještě nás čeká Tanakim, planeta rozumu, kniha plná moudrosti. Je logická, má svůj řád. Celou soustavu uzavírá a dává jí celistvost, určuje její zákony a zčásti je ovládá. Dohlíží, aby vše bylo tak, jak má.
Své jméno získala od kouzelnice Mintaky a zároveň s ním také vytrvalost a pečlivost. Bez ní by byly životy kouzelníků chaotické a zmatené, právě ona určuje pravidla. Bez rozumu a logiky nelze žít. Krásou, inspirací a ostatními vlastnostmi je doplníš, avšak nenahradíš.“
I poslední planeta, honosná kniha, pomalu odplula. Zůstaly pouze malé tečky, až muž téměř nedokázal uvěřit, že je skutečně viděl. Osm planet na čtyřech oběžných drahách, spolu a tolik rozdílné. A překrásnou mateřskou hvězdu.
Pohlédl na astroláb, který svíral v dlani, a pak zpět na tečky. Možná by mohl začít věřit na zázraky, vždyť se právě stal jejich součástí. V životě nic tak úžasného neviděl. Ten pocit naplnění, který se přehnal jeho duší, byl neskutečný. Když věděl, co vše má nad hlavou…
Znenadání měl pod nohama opět bílý sníh, chladný vítr jej srážel k zemi a astroláb, který svíral, se zimou třásl s ním. Údiv byl ale silnější než chlad. Co se to stalo? Zdál se mu jen sen, který ho měl donutit prohlédnout, anebo tam skutečně byl a slyšel hovořit hvězdu?
Na nesmírně dlouhou chvíli se mu zazdálo, že pokud na tu otázku nebude znát odpověď, nebude schopný dál žít. Pak nad tím ale mávl rukou. Copak nestačilo, že magie změnila jeho život do základů a dokázala mu, že zázraky a divy existují?
3. Prohlídka planetární soustavy
4. Astroláb, jeho symbolika a funkce
Jednou za určitý čas – prastará magie je nad omezení lidského vnímání času povznesena – nastane okamžik, kdy se každá z planet nachází v nejzazším bodě od hvězdy. V tomto uspořádání, kdy všech osm planet vytvoří souměrný oktagonální kruh, dojde k cyklickému završení zákonitého řádu, jenž celé soustavě vládne. Napětí planetárního oktagonu se spojí se svou vnitřní hvězdou a vyšle do okolí obrovské množství harmonické magie.
Někteří kouzelníci, zejména z řad numerologů, kteří obvykle považují číslici devět za symbol dovršení a dokonalosti, se domnívají, že tento obrazec, vytesaný třeba do zdi, může přitáhnout právě tuto uvolněnou harmonickou energii a uklidnit tak místa, kde dosud řádila magie divoká, destruktivní a nevypočitatelná.
Samotný model astrolábu může sloužit k různým účelům, doloženo je především navázání kontaktu s tělesy v této planetární soustavě, proniknutí do tajemného jádra magie a pochopení řádu všehomíra, jakého by byl člověk sám jen výjimečně schopen.
