Byla hluboká, temná noc. Inkoustová tma halila celé okolí a na nebi nebyla vidět ani jediná hvězdička. Panovala tam podivná atmosféra naplněná nepřirozeným tichem. Nebylo slyšet šustění stromů ani šramot divoké zvěře. Nic. Jen...
„Už to bude?“ ozvalo se hlasité zašeptání, které vzhledem k naprostému tichu působilo podobně jako křik.
„Jane!“ sykl další hlas.
„Když mě už bolí nohy... No jo, už mlčím.“
A opět se rozhostilo ticho. Ale jen na chviličku, po které bylo slyšet podivné, slabé praskání.
„Co to je?“ špitl kdosi.
„To jsem jen já, podupávám si při počítání vteřin, aby mi to rychleji utíkalo a-“
„Jane!“ zasyčely tentokrát zároveň tři hlasy.
„Pardon.“
A noc se znovu pohroužila do ticha. Minuty pomalu ubíhaly a čtveřice dívek, která pod rouškou tmy vyčkávala na svoji chvíli, jež měla brzy přijít, byla již lehce netrpělivá.
Konečně se ukázal světelný záblesk, který všechny vyhlížely. Znamení, že mají vyrazit a pátrat po zadání posledního ze čtyř magických úkolů.
„Tak pojďme,“ zavelela Nerys. Zašeptala nějaké slovo a světlo z její hůlky zaplavilo plácek tlumenou namodralou září. „Záblesk vyšel přibližně odtamtud,“ mávla rukou kamsi dopředu. „Držte se u mě, ať se nepoztrácíme.“
Nemusela to říkat dvakrát. Všechny tři se kolem ní semkly tak těsně, jak jen to šlo, a společně svižně vykročily navlhlou trávou. Teď, když běžné zvuky opět prolomily nepřirozené ticho, ostražitě vnímaly každé zakřupání větvičky i šelest listí a s každým takovým zvukem ještě zrychlily a rozklepaly se. Neměly ani tušení, co by na ně mohlo v rámci úkolu číhat.
„Podívejte, támhle něco je,“ oznámila náhle Lily tiše a ukázala do lesa, ke kterému se blížily. Na jeho okraji se nacházely čtyři kůly s čímsi podivným. Čím blíže dívky byly, tím horší pocit z toho pohledu měly. Narůstalo v nich neblahé tušení.
„Řekněte mi, že to nejsou hlavy,“ zažadonila Jane. „Jestli to jsou hlavy a něco z nich poteče, bude mi špatně a náš tým přijde o člena!“
„Určitě jsou umělé. Jen se na ně nedívej a bude to v pořádku,“ snažila se ji Heky uklidnit a nenápadně ji odsunula co nejdál od hlav.
„Fránsoáz, mrkej, tamhle sou zas další študentíci!“ zaskřehotal náhle hlas.
„Prosím, neříkejte, že mluví. Ježiš, jen to ne, vždyť už jsou po smrti, nemůžou mluvit!“ zašeptala Jane a roztřásla se.
„No jó, sssou to foni! Ták jim to ršekni, Bubo, ty to pršece fííš nejlíp!“
Dívky zatím přišly ještě blíže, ale držely se v uctivé vzdálenosti od hlav nabodnutých na kůlech. Možná právě proto, aby jim Jane nepozvracela boty.
„Už zase! Tákže, půjdete na mýtinu, tam pro vás obživne šest dřev a ty vám prej poví ňáký véliký hradní tajemství. A šup, děte už, my vás tu nechcem,“ zachrochtala zesinalá hlava a protočila oči v sloup.
„Prosím, nemohly byste nám to nějak lépe vysvětlit?“ požádala je Hekatea a snažila se dívat kamkoliv jinam, jen ne na hlavy. Jenže hlavy jí neodpověděly, i zbylé dvě protočily oči a ztuhly.
„Asi nemohly,“ odfrkla si Jane. „A co bys taky čekala od mrtvol? Tak pojďme, máme tu cestičku, les a tmu, co víc si na takovou výpravu přát? S trochou štěstí nás něco sežere a my budeme toho hledání ušetřeny!“
„Nesežere,“ řekla Lily. „Studovala jsem kromě kouzelnického souboje i sebeobranu, přeperu cokoliv. Povedu vás,“ prohlásila, rozsvítila vlastní hůlku a vydala se po cestičce.
Dívky ušly jen několik set metrů protkaných tichým strachem z nestvůr ukrytých ve tmě, které děsily i Lily, ačkoliv se o to s ostatními nepodělila. Než však stihly být sežrány či alespoň rozcupovány na malé kousíčky, došly na zamlženou mýtinu, kterou osvětlovaly plameny drobných svící. Přesně uprostřed se nacházela podivná černá deska s jakýmsi nápisem.

Tabulka s nápisy

„Myslím, že přesně sem jsme měly dojít. Ale co nás zde čeká?“ zeptala se zamyšleně Nerys. „Tak trochu mi to připomíná náhrobek, ale píše se tu cosi o nerodících liánách. Přitom víme, že jsme měly hledat šestici magických dřev. Neměly bychom použít nějaké kouzlo?“
„Jestli znáš kouzlo na oživení dřeva, klidně se předveď,“ pobídla ji Jane a Nerys se v zadumání zamračila. Než ovšem stihla na nějaké kouzlo přijít, ozval se hluboký, dunivý hlas.

„Naše duše spí uvnitř stromů,
v magický čas ven vystoupíme,
liány poutem jsou našich domů,
vymanit se z něj neumíme.

Poselství dávných dob dlí tu s námi,
s radostí předáme ho těm z vás,
kdo zbaví nás rostlin, jež nám brání
dýchat volně, cítit slunce jas.“

„No vida, to je prosté. Dáme pryč liány, pomůžeme stromům a máme hotovo,“ shrnula to Lily a s nadšením sobě vlastním se bez pobízení dala do práce. Zvolila si jeden ze stromů, mohutný topol, a pomocí hůlky ho začala zbavovat veškerých rostlin, které ho mohly omezovat a krást mu sluneční paprsky. Jemně je odstraňovala, přičemž si pomáhala hůlkou tak přirozeně, jako by něco takového dělala úplně běžně.
Ostatní ji chvíli s lehkým úžasem sledovaly a pak následovaly jejího příkladu. Každá si zvolila strom a pustila se do čištění. Tiše si u své práce pobrukovaly a částečně se i zasnily díky kouzelné atmosféře místa, takže jim práce šla pěkně od ruky. Uprostřed mýtiny se začala tvořit hromada citlivě odstraněných rostlin a stromy se zdály být stále šťastnější a spokojenější, pokud se o nich dá něco takového říct.
„Uf, netušila jsem, že se u očišťování stromů tak unavím,“ vydechla Heky, když odnesla poslední liánu. „Zajímalo by mě, co měly za úkol ostatní týmy...“
„Mě taky. Doufám ale, že to bylo něco mnohem horšího,“ ušklíbla se Jane. „I když pochybuji, že by mohlo. Podívejte se na mě, jak jsem špinavá!“ postěžovala si. Její společnice se na ni skutečně podívaly, v té tmě však nic nepatřičného nespatřily.
„Milé stromy, vážené duše, myslím, že jsme náš úkol splnily,“ oznámila následně Nerys a očekávala slíbenou nápovědu. Než se jí ovšem dočkala, všimla si, že se mezi stromy najednou rozzářila jakási písmena, která dohromady utvořila několik podivných básní. Poté hlas vše vysvětlil.

„Ve verších skryté tajemství jest,
považte dobře, co vše sdělují,
v moudrosti chrám nechte se vést,
tam časy dávné k vám doplují.“

„Teda, to jsou samé šifry a hádanky... Možná nás měl ten minulý úkol jen připravit na tenhle,“ zamyslela se Lily. „Každopádně myslím, že nás posílají do knihovny, jinde bych moudrost nehledala. A tam najdeme ty osoby z básniček, protože to jistě budou lidé. Ta modrá musí být Judith Eleanor Pixie, přesně tak vypadala.“
Dívky se tedy vydaly k hradu. Cestou lehce skuhraly, když si vzpomněly, že zbytek Nebelvíru již spokojeně spí ve vyhřátých postelích, zatímco ony musí ve stále větším chladu klopýtat tmou.
„Co myslíte, je tam teď někdo?“ zašeptala Nerys potichoučku přede dveřmi knihovny. „Aby nás náhodou nevyloučili za porušování školního řádu a-“
„Je to úkol, takže tam musíme a určitě to máme dovolené,“ usmála se Heky a bezstarostně otevřela dveře. I přes lehký úsměv na tváři však mezi policemi s knihami raději našlapovala co nejtišeji. Intuitivně došla až do oddělení dějin, kde v regálu Dějiny čar a kouzel objevila několik výtisků nové knihy. „Dvoranou času,“ přečetla titul a zvědavě po knize sáhla. „Ano, to je přesně to, co potřebujeme,“ prohlásila, když zde našla portréty hogwartských profesorů. „Teď jen musíme najít ty správné osoby. Nery, zapíšeš si je?“
Nerys přikývla a mohly se dát do hledání. Vzpomínaly na básně a postupně dávaly dohromady jednotlivé popisy s portréty. Nakonec získaly díky svému hledání šest jmen.
„Judith Eleanor Pixie, Ewelina Budget, Laura de Libertine, Gipsy Kring von Marlett, Abaddon Sammael Gorgo a Evženie Vocásková,“ přečetla Nerys své zápisky. „To bychom měly. Myslíte, že je to všechno?“
„Snad ano, ale radši bych tu knížku pro jistotu vzala s sebou, abychom se sem třeba nemusely vracet,“ odvětila Lily. „Klidně ji ponesu,“ nabídla se.
„Tak hurá do lesa za stromy, ať máme hotovo a můžeme jít spát. Tamhle Jane vypadá, že každou chvíli usne, a já ji vážně neponesu.“ prohlásila Nerys.
„Nene, jsem úplně bdělá!“ ohradila se zmíněná s ohromným zívnutím a následně se trochu zpomaleně přidala ke spěchajícím kamarádkám.

Dívky vyrazily z knihovny téměř poklusem, přály si úkol dokončit co nejrychleji. Tak svižné tempo jim však vydrželo pouze několik minut, po kterých musely celé zadýchané zpomalit, a když konečně došly až k lesu, na běh už mohly dávno zapomenout. Byly rády, že vůbec jdou.
„Už tam budem?“ zasípala Jane, které scházel dech a tvářila se, že každou chvíli umře.
„Ještě pár kroků a jsme tam,“ slibovala Hekatea a zaplašila myšlenku, jak moc se Jane barvou tváře podobá jedné z nabodnutých hlav.
„Ale to už mi tvrdíš minimálně popáté! Škoda, že nemáme v týmu nějakého silného muže, anebo alespoň nákladní zvíře, co by mě mohlo nést,“ povzdechla si Jane sklesle.
„Vážně už tam budeme, podívejte, vždyť tamhle už jsou svíčky a ta podivná černá deska,“ ozvala se Lily s vlažným nadšením v hlase. „Mé promočené boty mají pocit, že už budeme brzy u konce naší cesty.“
Skutečně se opět dostavily na mýtinu. Tentokrát však stromy zůstaly němé a pouze vyčkávaly, jak si dívky poradí s úkolem, který jim byl svěřen.
„Máme šest jmen, černou desku s liánami, co neumí rodit, a něčím hogwartským, básničku s pořadím osob, Lilyiny mokré boty a to je tak všechno,“ shrnula Hekatea dosavadní poznatky.
„Myslím, že ty liány by mohly být přesmyčkou. Je to logické, nemají přece žádnou diakritiku,“ oznámila Nerys a ve světle jedné ze svíček si začala zapisovat různé kombinace. Ostatní snaživě zíraly na černou desku a doufaly, že je něco napadne dříve, než stačí usnout vestoje nebo než Nerys chytí vlasy od naklánění se nad svíčkou.
„Liány ničí odér… vždyť voní, to nebude ono… Liány něco řídí… to taky nebude ono. Idyla o řinčení, ne… Arény ničí idol, to je možná pravda, pokud ten idol prohraje, ale to taky asi nebude to pravé… Už to mám. Budou to rodné iniciály, tedy z té přesmyčky. Musíme vzít z těch jmen jedno písmenko. Rodné... takže křestní, ne příjmení. Dejte mi chviličku... Ano, mám ho. Myslím, že to bude slovo galeje.“ Mumlala si spíš pro sebe Nerys.

Tabulka s nápisy

„Galeje?“ zeptala se rozespale Jane. „Jaké galeje, k čemu?“
„No prostě galeje, to je řešení té hádanky. Z prvních písmenek jmen, Jani. I když je možné, že za to slovo hogwartské na desce patří slovo portréty, které jsem někde viděla zvýrazněné. Možná v knihovně, těžko říct. Každopádně myslím, že řešením budou galeje, a budou tedy i zadáním pro náš další úkol,“ vysvětlila Nerys pomalu, aby to i rozespalá kamarádka pochopila.
„Aha, takže tohle vlastně ještě nebyl úkol?“ zakvílela Jane nešťastně. „Vždyť tohle byly galeje jak vyšité, chození tam a zpět mokrou trávou, poslouchání usekaných hlav,“ dívka se až otřásla při té vzpomínce, „čištění stromů...“
„Ne, ty pravé galeje nás asi ještě čekají.“
Najednou si dívky udiveně všimly namodralé záře, která se začala linout z šestice tajemných stromů. Překvapeně vydechly, když v místech, kde se předtím nacházela stříbřitá písmena básní, spatřily jakési postavy. Šest stínů minulosti v podobách, které měly ještě za svého života na hradě. Vystoupily z kmenů, aby jim naznačily cestu, kterou se mají vydat, a vysvětlily své přání.

„My, duše dávné minulosti,
hledáme v mladé krvi naději,
s naší podporou vstříc budoucnosti
vybraní studenti kráčejí.

Ti zajistit mají krásu, čisto,
vy patříte k nim od této chvíle,
by hrad byl vždy pěkné místo,
to stojí hodně úsilí, píle.

Duše těch, co odešli dávno,
propojené jsou s vámi všemi,
nelze to zjistit právě snadno,
podstata zjeví se nad pracemi.“

Když duše vyslovily své přání, na palouku se rozhostilo nepřirozené ticho, dokonce i lesní zvěř a vítr byli prosti nejmenšího zvuku. Jako by tím tichem chtěl celý les zdůraznit důležitost zprávy, která byla před chvíli dívkám sdělena. Ony na sebe jen nevěřícně hleděly, neschopny slova. Lily nervózně přešlápla ve svých mokrých botách a pleskavý zvuk odstartoval salvu několika vyděšených hlasitých polknutí.
„Tyjo!“ vydechla, stále ohromená tak obrovským úkolem.
„To bude síla,“ doplnila ji Heky lehce zaraženě.
„Kdybychom za sebou neměly tři náročné úkoly, myslela bych, že za tak krátkou dobu to ani nemůžeme samy zvládnout,“ povzdechla si Nerys a hned si začala představovat, co všechno bude třeba udělat. Tvářila se u toho jako domácí skřítek, který je celý hrr do toho, aby splnil poslední přání svého pána. Vtom se s hrůzou v hlase ozvala poslední ze skupinky: „Prosím, neříkejte, že to budeme dělat hned teď...“ Větu dokončila zívnutím.
„Neboj, jdeme spát, v tomhle stavu bychom už stejně nic nezvládly,“ uklidnila ji Heky a na Jane bylo znát, jak se jí ulevilo.
Dívky se ospale vracely do hradu, pohrouženy do vlastních myšlenek nebo spící za chodu.
„Ach jo, stejně je to nefér,“ podotkla Lily. „Když si vezmete, že my se tady celou soutěž dřeme s šílenými úkoly a místo zaslouženého odpočinku budeme prázdniny trávit gruntováním hradu, zatímco ostatní vyrazí někam na dovolenou s C. A. PARTEM...“
Heky se na ni podívala se soucitným výrazem, ale sama již byla se situací smířená, „Vivere militare est,“ zašeptala si pro sebe.
Na Jane bylo vidět, že v tuto chvíli se její mozek takovým problémem rozhodně nehodlá zabývat, zato Nerys se tomu začala smát.
„Mně to tedy příliš vtipné nepřipadá,“ zamračila se Lily. „Je to spíš k pláči.“
Nerys se však nenechala rozhodit a zavrtěla hlavou. „Je to vtipné a bude to ještě vtipnější. A víš proč?“
„To teda nevím!“ ozvala se Lilyina kyselá odpověď.
„Protože se spojíme s agenturou C. A. PART a zorganizujeme unikátní pracovní dovolenou, s jejíž pomocí budeme moci hrad uvést zase do pořádku. Jsem si jistá, že někoho taková možnost jistě nadchne. Agentura navíc náš návrh rozhodně neodmítne, je to pro ni velice snadný výdělek!“
„Nerys, ty jsi génius!“ prohlásila Heky v ohromení a když viděla, jak Lily září oči, nebylo pochyb, že i ji Nerysin nápad nadchl. Všechny tři se vyčkávavě otočily na Jane, co na to řekne ona. Ta však již spala za chůze. Jen z úsměvu na její tváři poznaly, že s nimi podvědomě souhlasí.